SVĚTLO A STÍN V NÁS

SKRYTÉ DARY NAŠICH STÍNŮ

Dlouhá léta mi trvalo, než jsem se začala orientovat v tématice LIDSKÝCH STÍNŮ.

Je to vlastně podobné, jako když na nás svítí sluníčko a za námi nebo vedle nás, v závislosti na směru slunečních paprsků, se vytváří tmavý pruh, obrys naší postavy.

A tak, jak se to děje fyzicky při výše zmíněném fyzikální jevu, se to děje i na úrovni psychické.

Máme svoje úžasné dary, charakterové i talentové, kterými oblažujeme svět kolem nás.

  A ZÁROVEŇ s nimi máme i své STÍNY. Ty leží právě za tou září.

A teď jsme u toho. Co to vlastně jsou ty stíny?
Velmi jednoduše je můžeme nazvat NAŠIMI NEGATIVNÍMI VLASTNOSTMI.
Aaaano, to jsou ty stíny, které se za námi táhnou, a my děláme, že se nás netýkají.

A čím víc děláme, že tam nejsou, tím ( nevědomky ) narůstá náš strach, že je někdo uvidí.

No a my samozřejmě popíráme, zapíráme a hrajeme různé šarády, abychom všechny, včetně sebe na prvním místě, oblafli a řekli „ ne ne , žádný stín tu není“.

Protože, co si budeme nalhávat, nikdo nechce světu ukazovat své slabosti a neschopnosti.

No a v tom je právě ten háček, ten paradox.

Čím víc je tutláme, tím nás víc ovládají a my jim nevědomky přenecháváme vládu nad námi.

Protože takový stín, totiž CHCE BÝT UZNÁN.

Chce, aby bylo jasno, že tu je a že naší součástí.

Protože bez něj bychom nebyli CELISTVÝM ČLOVĚKEM.

Takže první, co je potřeba udělat, abychom my vládli stínu a ne on nám, je ho POJMENOVAT.

Nebo vlastně to úúúplně první je NAJÍT ODVAHU ho vůbec vidět, přiznat, že tam je.

No a pak POJMENOVAT.

Jeden ze základních našich stínů je VZDOR.

Známe to z našeho dětství. Dokonce se jedna z vývojový etap raného dětství přímo jmenuje OBDOBÍ VZDORU.

No a teď POZOR!!!! Pokud jsme se dětství výchovou a okolnostmi nenaučili se vzdorem pracovat, tak je v nás hezky schovaný a vyběhne a začne vládnout i v naší dospělosti. A je vám jasné, že to dělá, jak jemu se zachce, respektive v situacích ,které se modelově podobají situacím z dětství, kdy jsme je tenkrát neopracovali.

No a v dospělosti v nás pracuje ještě k tomu NEVĚDOMĚ…tááákže my si můžeme myslet, že jsme totálně v pohodě, jen nás třeba trochu bolí kolem žaludku nebo zcela nepochopitelně ctíme zlost. A my tu bolest samozřejmě potlačíme, protože dospělý člověk přece zlost neprojevuje, že.

Pokračujme dál.

Když my ten stín VZDORU uvidíme , nebo-li si ho UVĚDOMÍME  dáme mu jméno, nebo-li si v duhu řekneme „JO JO, JSEM VE VZDORU“ znamená to, že jsme na dobré cestě k převzetí vlády NAD DOTYČNÝM STÍNEM( v tomto případě vzdorem).

Vlastně  to ve své podstatě  zanamená, že tímto jsme ho PŘIJALI. Prostě a jednoduše jsme přestali popírat jeho existenci a řekli jsme si „ ano, jsi mou součástí“

Je čas na další krok!

Tak, jako přijímáme pochvalu a péči za něco, co jsme udělali ÚŽASNÉHO A KRÁSNÉHO, tak stejnou péči je potřeba dát i stínu.

A protože většina z nás není moc zvyklá na opečovávání svých POZITIV, natož pak NEGATIV, tak si tímto můžeme osvojit takovou novinku.

I když to bude vypadat trochu schizofrenně, tak si můžeme pomoci formou vnitřního rozhovoru SAMA SE SEBOU, s naším vnitřním STÍNEM( nyní VZDOREM).

Prostě se ho zeptat“ CO POTŘEBUJEŠ? CO PRO TEBE MŮŽU UDĚLAT?“

Protože teď už víme, že je naší součástí a celá naše bytost potřebuje péči.

Když se ho takto zeptáme, tak přijde odpověď.

Někdy ve formě vize, obrazu, někdy máme pocit vedeného dialogu, někdy to může být jen barva či vůně nebo taky vjem na těle.

Odpověď přijde. Stačí chvilku počkat.

Většinou je ta odpověď hodně na téma „Chci tvou pozornost, chci být uznán, chci abys uznal/a , že jsem ti byl k něčemu dobrý!!“

Ano, PRÁVĚ TEĎ DOCHÁZÍ K TOMU ZLOMU.

Když totiž začneme pátrat v minulosti, a nemusí to být vůbec žádný hlubinný vrt, stačí si vzpomenout na jedinou situaci, tak si uvědomíme, že nám přítomnost našeho stínu v něčem pomohla.

To NĚCO dokonce může mít pro naše další životní putování ZÁSADNÍ ROLI.

A právě v tomto okamžiku, kdy si uvědomíme, že stín nám vlastně pomohl, se začne rozkrývat jeho SKRYTÝ DAR….skovaná vrstva našeho vnitřního světla, dovednosti, umu, o kterém jsme neměli tušení či ho nepoužívali.

TEĎ to přijde…nejen , že právě v tento moment se stáváme my vládci nad svým stínem, nikoli on nad námi, ale ještě k tomu jako BONUS jsme odbařeni SKRYTÝM DAREM, který se od tohoto okamžiku stává naší VĚDOMOU SOUČÁSTÍ  tudíž ho můžeme VĚDOMĚ ve svém životě používat.

Aby to bylo uchopitelné, tak pojďme do praxe nebo-li řekněme si příběh.

Můj příběh.

Dlouhodobě pracuji a nasycuji své tvůrčí potřeby. ALE pořád to nebylo ono.

Pořád tomu trochu něco chybělo, jako když se najíte, už nemáte hlad, jste nasyceni, ale chuťově neuspokojeni.

Tak se zanořím do sebe a říkám si, o čem to teda je….

A ejehle, vyjukne na mě můj VZDOR!!( Ne náhodou jsem ho výše zmínila)

Jsem vizualizační typ a při svých ponorech do sebe  vidím obrazy a běží mi „film“ před očima. Šla jsme hezky krok za krokem, tak jak jsme to výše popsala.

A ukázala  se mi( myšleno v mé vizi) taková oplácaná punkerka se černými vlasy, že ona je ten  můj VZDOR.

Tak se ptám, co by ráda, a ona, že chce CÍTIT, že mi byla k něčemu dobrá.

Hmmmm…jak mám asi zajistit, aby TO CÍTILA?!?

A najednou mi dojde , že je to o DŮVĚŘE!

Neboli postupném budování vztahu a je potřeba pravidelně něco udělat, aby ona uvěřila tomu, že VÍM, ŽE MĚ MNOHDY POMOHLA.

Její velká pomoc byla především v tom, že jsem si začala utvářet svoje hranice, ZAČALA SI UVĚDOMOVAT, CO JÁ CHCI  A CO NE. Ona Vzdor mě držela dál od bezhlavé , „poslušné“ spolupráce s rodiči a autoritami a tím jsem měla čas a prostor najít, co vlastně chci.

ALE jelikož jsem jí neměla zvědomělou a neuměla s ní „ mluvit“, dát jí tu pozornost, tak si tu pozornost vynucovala a začala BOJKOTOVAT MĚ, V MÝCH TVŮRČÍCH AKTIVITÁCH!

Protože to byl přesně její způsob, jak mě přivedla ke mně samé. Zavzdorovat, nedělat věci, jak si autority představovali, ale hledat svůj způsob vyjádření.

V dospělosti jsem tento model začala otáčet sama proti sobě.

Takže po našem vnitřním rozhovoru jsme si uvědomila, že KDYKOLI NEBUDU TVOŘIT TAK, ABYCH SE CÍTILA NASYCENA I USPOKOJENA VLASTNÍM TVOŘENÍ, potřebuji opečovat svoji vnitřní punkerku Vzdor.

Teď už můžu zase o kus víc volně tvořit a mít z toho hlubší radost a prožitek.

Na závěr je třeba říct, nebo vlastně upozornit, že NAŠE STÍNY NEZMIZÍ, to bychom totiž přestali být lidmi. Jen můžou být TROCHU SVĚTLEJŠÍ.. a postupně budou blednout

ALE HLAVNĚ SE ZA NĚ NEBUDEME STYDĚT!!!!

Budeme je přijímat jako nedílnou součást sebe, s vědomím, že bez nich by to nešlo a že jsou stejným požehnáním jako naše umy.

Protože kde není stín a jen pálí slunce, tam můžeme být velmi rychle sežehnuti na troud!!!!

Ať žije oáza našich stínů. Drží nás v lidskosti…drží nás při ŽIVOTĚ.

Komentáře